Iveta Ambrožová – Ušla jsem 101 km na Beskydské sedmičce

Extrémní přechod Beskyd s názvem Beskydská sedmička každoročně absolvují tři tisíce účastníků, kteří se vydají na 101 kilometrů dlouhou trať. Ta začíná v Třinci a končí ve Frenštátě pod Radhoštěm, obsahuje devět vrcholů s převýšením 5500 metrů a časový limit pro zdolání (chůzí/během) je 29 hodin.

Takhle – mě rozhodně ne! Když mi Tomáš Lovas a Robert Blaha, konzultanti z firmy Karat, která nám implementovala nový informační systém, navrhli, abych se přidala do týmu Karat eXtreme heads, má první reakce byla smích. Já? Na B7? Představa, že bych zdolala 101 kilometrů, mi připadala naprosto absurdní. Ano, mám ráda pohyb, jsem aktivní, ale horský ultramaraton? Ne, díky.
Jenže jejich vytrvalé přemlouvání udělalo své. V prosinci, kdy probíhalo přihlašování, jsem podlehla. Řekla jsem si, že se zkusím zaregistrovat (určitě se to nepovede, že jo)… No, povedlo – a jako první z naší trojice! Ten večer jsme se neuvěřitelně nasmáli.
Ale od té chvíle se něco změnilo. Najednou jsem měla cíl. Velký, děsivý, ale můj. Jenže ten strach – ten mě neopouštěl. Co když selžu? Co když to vzdám? Co když zklamu? Tyhle otázky mě pronásledovaly celé měsíce. A tak není divu, že o tomhle mém šílenství vědělo jen pár těch úplně nejbližších.

Pátek 30. srpna 2024 začal jako každý jiný den. Na šestou ráno jsem šla do práce, i když přiznávám, že spaní celý ten týden stálo za nic. Nervozita narůstala, a tak jsem byla ráda, když odpoledne přišel čas vyrazit. S rodinou jsme se vydali do Třince, kde jsem se zaregistrovala, potkala s Tomem a Robem a ve 21:45 se vydala do neznáma s hlavou plnou obav i nadějí.

Tom se od nás odpojil již na stadionu s tím, že se pokusí běžet, a já s Robem jsme se vydali směrem k první sjezdovce. Startovalo 3000 lidí, takže do sjezdovky mě nepřipravenou hnal dav. Snažila jsem se za chůze vytáhnout a složit hole, a pak se asi v půlce prodrat na okraj a napít. Cítila jsem, jak slábnu a motá se mi hlava. Moje tělo se bránilo a hlava křičela: „Proč jsi do toho šla?“ V tu chvíli jsem zjistila, jak mi syn Nikýsek s láskou připravil ionťák a nešetřil, takže sladké rty jsem cítila hodně dlouho. ☺
Nahoře jsem si ulomila půlku tatranky a s myšlenkou, že já se přeci nevzdávám a budu bojovat, se vydala s Robem po boku vpřed. Myslím, že vůbec netušil, jak moc mě ta první sjezdovka pocuchala. Na relativně rovném terénu jsem se tak nějak srovnala a cestou z kopce jsem si už popobíhala, protože mi to bylo příjemnější a dole čekala na Roba, kde jsme si vždy na občerstvovačce doplnili sílu – ovoce, škvarkovka, sušenky, ionťák…
Musím vyzdvihnout naprosto perfektní organizaci a přípravu tohoto závodu. Na občerstvovačkách jsme se však nezdržovali dlouho – posilnili jsme se, doplnili pití a vydali se dál… nahoru a zase dolů.

Netuším přesně, kde to bylo – někde v lese, ještě za tmy, před třicátým kilometrem. Špatně jsem šlápla a pádu na zem zabránil kluk po mém boku, který mě chytil. Což mělo za následek, že jsem si nevyvrtla kotník, ale jen si ho maličko pochroumala. „Štěstí“, že mě ten kluk chytil, kdybych dopadla na zem, kotník by byl v háji a já musela skončit. Joo, to byla má první reakce, když se Robert zeptal, zda jsem v poho. ☺
Kotník jsem cítila při každém kroku, ale sama si to nepřiznala, jen jsem se po určité době zeptala Roberta, co si myslí o tejpování. Shodli jsme se, že když se podíváme kolem sebe a vidíme, jak jim ty pásky visí a nedrží, že to asi až takový smysl nemá. No a tím jsem se přesvědčila, že nemá smysl to řešit. Po několika dalších kilometrech se mě cíleně zeptal na kotník a já jen odpověděla, vždyť jsem se tě ptala, co si myslíš o tejpování… No tak přece bych se neptala, kdyby mě nebolel, že jo? ☺

Výstup na horu s roztomilým názvem Kykulka kazil pouze následný sestup. Při něm jsme měli neustále na dohled Lysou horu, míjeli jsme ukazatele na ni, ale stále klesali níže – samozřejmě proto, aby ten výstup na nejvyšší vrchol stál opravdu za to. Právě tady jsem ale zažila snad největší doping celého závodu.
V Malenovicích, občerstvovačka před Lysou horou, kde jsme byli asi kolem sedmé, na mě čekali Filip s kluky. Kluci ke mně přiběhli, objímali mě, a jejich oči zářily obdivem. V tu chvíli mě zaplavila vlna emocí – všechna bolest, strach a nejistota zmizely. Byla jsem jen máma, která se snaží překonat sama sebe – a oni to viděli. 

Tenhle moment mi dal neuvěřitelnou sílu. Bylo úplně jedno, že mě bolel kotník (což samo Robert hned práskl) a že jsem byla unavená. Byli tam pro mě – a já je nemohla zklamat.
Výstup na Lysou horu byl hodně ostrý. Občas jsem měla pocit, že pokud zastavím, přepadnu snad dozadu. Přesto jsme si drželi stabilní tempo. Já vlastně vždy chodila tak nějak před Robem, měla jsem v boční kapsičce batohu připravenou tatranku a v případě potřeby kousek ulomila a doplnila energii, stejně tak i s pitím.

Na tento checkpoint jsem se těšila od startu, byl nejspíš největší a se službami jako maséři či tejpování. Také tu na nás čekala první polévka, a hlavně to mělo být místo, kde se prvně uvidím s rodinou (což už neplatilo). Těšila jsem se až si řeknu: „Půlku mám za sebou.“ Místo toho mi ale hlavou proletělo: „Ty kráso, půlku mám ještě před sebou!“
Filip mi tu domluvil ošetření kotníku, takže jsem poprvé vyzkoušela tejpování a kotník tím trochu zpevnila. Přiznávám se i k prvnímu brufenu, z čehož kluci trochu znejistěli, protože to přece maminka nepoužívá. Uklidnila jsem je tím, že Robert říkal, že výstup na Smrk je sice dlouhý ale celkem pozvolný, takže to bude odpočinek po té Lysé… Což mi připomíná, že jsem Robertovi slíbila, že mu pořídím slovník, aby si mohl vyhledat slovo pozvolný. ☺

Bylo jasné, že i pro mou rodinu byl tento závod neskutečným zážitkem, a tak jsem se již na každé občerstvovačce těšila z jejich podpory. Tentokrát mě však překvapili úplně jinak. Když jsme se blížili, už jsem se rozhlížela, jestli je někde uvidím. Najednou se Robert začal smát se slovy: „Já ti to říkal, bylo jasné, že je budou mít…“ co na to říct, běželi k nám Elík s Nikym a oba na sobě měli trička s nápisem MOJE MÁMA JE BOREC.
Nechápala jsem to, vždyť jsem to přeci ještě nedokázala, tak jak můžou mít na sobě taková trička? Očividně mě Filip ani po jednadvaceti letech stále nezná. ☺
Na Čeladné jsme se ještě na chvíli potkali s Tomem – bylo to naposledy, než nám definitivně utekl. I tady jsme si dovolili trochu delší pauzu. Dokonce jsme si sedli do trávy a na chvíli si odpočinuli.

Na tuto občerstvovačku se musíte dostat přes Kněhyni, což je dlouhý a prudký výšlap. Vždycky jsem tvrdila, že cesta do kopce je lepší než z kopce, ale upřímně – už jsem se občas těšila, až si budu moct popoběhnout dolů. Ovšem odměnou nám tu byla druhá nudlová polévka, takže jsme se najedli a vyrazili dál.
Na této části trasy je dokonce ofiko zkratka, o které jsem neměla ani páru. Nicméně pro mě se nic nezměnilo, když už se přeci rozhodnete jít B7, tak v plném rozsahu. ☺ Což znamená, že z Pusteven se nedáte rovnou na Radhošť, ale vezmete to pěkně dolů na Ráztoku.

Pindula – na poslední checkpoint jsme už přicházeli opět s nasazenými čelovkami a já s obrovskou bolestí. Přiznávám, na Radhošti jsem musela lupnout další brufen (ano i já a tentokrát zcela dobrovolně). Neustálé ulevováni kotníku se logicky muselo projevit jinde – odnesl to stehení sval na druhé noze. Bolest se mi nedařilo ani potlačovat ani ignorovat a ve finále ani ten brufen nezabral. Ale co už – to mě nemohlo zastavit. Kluci přece mají ta trička ☺.

Velký Javorník, poslední hora, kterou jsem navštívila i během letní dovolené, a tak jsem poprvé věděla, co mě čeká. Už byla opravdu velká tma a na rozdíl od startu, trasa už nebyla tak přelidněná a čelovky netvořily tolik světla jako předchozí večer. Když jsem si dojídala opět kus tatranky, došel mě Robert s tím, že už myslel, že mě ztratil. Ale já jen v kopci nezastavovala, a tak moc už se těšila do cíle, že jsem čekala až nahoře. A přece mě dostal od Filipa na starost, takže je jasné, že cílem projdeme spolu. Také na nás mělo čekat i slibované pivko od Filipa (nejspíš za odměnu, že to se mnou celou dobu vydržel). ☺
Celý tenhle závod má obrovskou sílu, kterou slovy jen těžko popíšete. Je drsný, krutý, bolí vás snad každá část těla, ale zároveň je to něco nádherného, přátelského a neuvěřitelně emotivního. Podporují vás lidé, které jste nikdy neviděli, bavíte se s nimi a víte, že sdílíte stejný cíl.
Také bych chtěla zmínit jednu věc. Filip vytvořil pro tu hrstku lidí, která o mém bláznivém podniku věděla a přála mi to, skupinu na WhatsAppu, aby je mohl průběžně informovat. Přidal do ní i mě (i přes můj nesouhlas) – a jsem mu za to obrovsky vděčná. Mobil jsem měla sice v batohu a nepoužívala ho, ale občas jsem na hodinkách zahlédla povzbudivou zprávu. Ten pocit, že na vás někdo myslí, byl neuvěřitelně povzbuzující. Tímto všem za jejich podporu ještě jednou z celého srdce děkuji.

V cílové rovince mi běželi kluci naproti, Robert mi vzal hole a já ruku v ruce s nimi a za pokřiku lidí MOJE MÁMA JE BOREC mířila k cíli, kde na mě čekal Filip. Myslím, že jsem měla co dělat, abych se nerozbrečela – emoce byly obrovské. Matně jsem slyšela vyhlášení svého jména a zamířila si ještě pro medaili.
Na hodinkách mi jela jedna zpráva za druhou s gratulací a tím, že mě viděli, což pro mě bylo překvapení. Filip totiž do skupiny nasdílel odkaz přímého přenosu z cílového prostoru.

101 km, 25 hodin → ve finále to neznamená nic, jistá forma šílenství možná, pro mě osobně hrozně moc.
Dokázala jsem posunout své hranice a potvrdit si, že jen tak něco nevzdám. A jak už jsem jednou zmínila, ten pocit nelze úplně popsat slovy, ale už je to ve mně a ty hory vnímám úplně jinak.

Iveta Ambrožová, cenařka, kalkulantka