Při vší skromnosti si po všech odezvách na první fortellácký ples můžeme snad sebevědomě do oné zkratky přidat ještě jedno PF – Prostě Fantastický! Nevím, jestli budu mluvit úplně za všechny organizátory, ale já jsem se doopravdy bála, jak to všechno dopadne. Prvotní domluvy s kulturním centrem vzaly za své, když vyhodili sympatického usměvavého chlapce – vedoucího technického provozu, který na všechny naše dotazy odpovídal: „Nic není problém!“ Nebyl – přesně do chvíle, než přestal brát telefony, nereagoval na e-maily a posléze se kamsi odporoučel. Takže 7. ledna, když jsme po vánoční dovolené chtěli pokračovat v přípravách, v kulturním centru se na nás usmíval nový vedoucí provozu, který neměl ani tušení o čemkoliv, co bylo předtím domluveno, protože jeho předchůdce po sobě nezanechal žádné písemné stopy – a my jsme tudíž 14 dní před plesem začínali s přípravou od nuly. A těch otazníků nebylo málo – od nutnosti zvolit nastavitelnou hloubku jeviště (jak máme sakra vědět, jak velký prostor opravdu potřebuje 7 muzikantů s veškerým technickým a nástrojovým vybavením a kolik párů vlastně bude tancovat, abychom zbytečně velkým jevištěm příliš nezmenšili taneční parket?!) až po zajištění provozu baru tak, aby se netvořily fronty, což se už po městě vypráví jako jedna z největších vad nového kulturáku. Naštěstí nové personální obsazení kulturního centra už fungovalo bezchybně, splnilo vše domluvené a problémy, které vyvstaly v posledních kritických minutách před zahájením plesu, dokázalo na místě vyřešit svým nasazením. Přesto, když jsem uviděla u šatny první načančané fortelláky, již dávno sevřený žaludek se mi sevřel ještě více a v ústech jsem pocítila saharské sucho. Jenže už to nešlo zastavit…