Romantika, rumba a rum

Tak takhle láká cestovka na zájezd na Kubu. Po návratu z této zajímavé země víc než kdy jindy přemýšlíme o tom, jak se tam vlastně lidé mají, zda jsou šťastní, kam to může dále směřovat a zda by vůbec chtěli nějakou změnu. Měli jsme štěstí, že naším průvodcem byl rodilý Kubánec, který ve svých 15 letech odešel s matkou do Česka a deset let zde již pracuje a žije, průvodcovství po Kubě je pak jeho koníčkem. Dostali jsme informace, které možná jiní průvodci nemají. Další výhodou bylo ubytování, které jsme měli až na poslední tři dny vždy v soukromí u místních lidí v tzv. „casa particular“. A i když angličtina byla spíše výjimkou, viděli jsme u nich skutečnou Kubu. Pokud cestovky zavezou turisty na dva týdny na Varadero, udělají jim výlety do Havany, do delfinária, vezmou je na Tropicanu, nevidí tu skutečnou situaci.

Průvodce nás přivítal až zde v Havaně a tak jsme hned dostali konkrétní informace. Měli jsme doporučeno, že k pití máme používat jedině balenou vodu. Ale balená voda prý v Havaně není k dostání a pokud ano, tak jedině u překupníků. Důvod je jednoduchý, na Kubě je akutní nedostatek pohonných hmot. A tak i když někde něco vyrobí, nemají jak to dopravit. To se netýká jen vody, ale všech komodit, které by mohly být na trhu. V jednom městě tedy není voda, v jiném káva, v dalším jiné potraviny. Trumpovo embargo a problémy Venezuely jako jednoho z mála dodavatelů ropy se projevují všude. Ve veřejné dopravě, když nejede místní autobus, tak policista nebo voják zastaví jakékoliv jiné auto a doplní ho cestujícími ze zastávky. Jediní, kterých se to netýká, jsou turisté. Ti mají absolutní přednost, jsou jedním z mála zdrojů deviz pro zemi.

Dalším zážitkem je poznání staré „barokní“ Havany, kam jedeme na ubytování. Kdysi nádherné vymazlené domy jsou docela v žalostném stavu. My bydlíme v těch lepších, místní si nás rozeberou a tak poznáváme, jak rodiny žijí. Jsou přátelští, milí, ráno nám připraví snídani. V každém takovém domě žijí všechny generace. Zdravíme se v úzké uličce ze svého okna se sousedy v protějším okně, všude lze vidět až hluboko dovnitř, vidíme skromné vybavení – starou sedačku, televizi, postel. Po prvních okamžicích, kdy bych se některými ulicemi bál projet i autem, začínáme si zvykat a otrkávat, přátelsky nás zdraví skupinky lelkujících chlapů, které míjíme sedící na stejných místech i druhý den a dokonce i za skoro dva týdny, kdy se na stejné místo vracíme opět na jednu noc.
Zajdeme pěšky i na jedno vystoupení místních hudebníků a náš mladý průvodce nás večerní tmou vede těmi skutečně nejsyrovějšími uličkami a čeká, jak na to budeme reagovat. Ale nám se tu začíná líbit. Navštěvujeme vše, co je spojené s Papá Hemingwayem, ochutnáváme skutečně skvělé daiquiri v oblíbeném baru Floridita, vidíme výrobu nejlepších kubánských doutníků. Informace pro pány – fakt se doutníky na stehnech lepých děvčat nevyrábí. Je to docela umění a ne každý k tomu má trpělivost a šikovnost. Ochutnáváme různé druhy rumů v muzeu rumu, někteří naši spolucestující zahajují systematické ochutnávání, aby věděli, který je nejlepší koupit si domů. Nechám si poradit, s mými antibiotiky bych si nemusel vybrat dobře.

Z Havany jedeme na západ do Viňales, do krásného údolí, před koupáním dáváme se ženou přednost projížďce na koních po místních stezkách. Ale bylo to hezké, vzpomínám na to další tři dny, kdykoliv si někam sedám. Z Viňales pak jedeme při několika zastávkách až úplně na východ, do Santiaga de Cuba. Během cesty navštěvujeme Santa Claru s mauzoleem argentinského lékaře, revolucionáře a miláčka kubánského národa Ernesto Che Guevary. Dojíždíme do Trinidadu, asi nejzachovalejšího městečka v koloniálním stylu, založeného již v 16. století.

Za velmi dobrou večeři pro dva – grilovanou pražmu, dvě piva, dvě kávy, utrácíme skoro měsíční průměrnou mzdu místních. Je nutno říci, že cena odpovídá našim cenám v lepší restauraci a je vidět, že s turisty se zde příliš nemazlí. Místní měnu nemáme a oficiálně s ní ani platit nemůžeme. Náhodou jeden večer jdeme do místní restaurace na pizzu a ceny jsou samozřejmě výrazně nižší. Co je však ve všech restauracích stejné – všude hraje živá hudba, vystupují místní hudebníci a je vidět, že to dělají s radostí. Hudba a tanec jsou pro místní nezbytnou součástí života. Věděli jsme, že jsou zde tančírny, ale překvapilo nás, že i dopoledne se chodí učit za dohledu instruktora.

Navštěvujeme údolí cukrovarů, kde sice již dnes žádné nejsou, ale panorama je krásné. Drkotáme se nejdříve naším minibusem a následně na korbě vojenského náklaďáku zn. ZIL na začátek treku místním tropickým pralesem. Příroda je zde nádherná, majestátní stromy s orchidejemi na větvích. Již si zvykáme na kombinaci vysoké teploty a ještě větší vlhkosti. Jen foťák v jednu chvíli se odmítá odmlžit a chvíli nelze fotit.

Přijíždíme do dalšího městečka Camaguey a využíváme k prohlídce města tradiční bici – taxíky, ovládané cyklisty. Obecně zde vidíme maximální využívání všeho, co nepotřebuje benzín nebo naftu. Počínaje tímto lidským taxíkem, přes koňské povozy, který „nahrazovaly“ městskou dopravu a konče pro nás skutečně překvapením – elektroskútry. Nesmím zapomenout na největší kolorit Kuby a to staré, nádherné, velké americké limuzíny, udržované jakýmkoliv způsobem i díly ze starých sovětských vozů, sloužící nejen k výdělku ve větších městech, ale i soukromě a to všude, i v nejmenší vesnici. Kromě těchto Buicků, Chevroletů, Fordů jsou vidět již jen staré Moskviče, Zaporožce, Volhy, Pobědy… Vše asi tak z padesátých let minulého století.
No a pak návštěva Santiaga de Cuba, návštěva kasáren Moncada, Fidelův pomník na hřbitově.

Bylo by toho hodně o čem psát, zkušenost s prázdnými obchody s potravinami, jiné obchody, kde nakoupíte na přídělové poukázky s frontou, pokud něco dovezou. Návštěva u farmáře a jeho pohled na povinné odvody úrody za minimální cenu. Střídavé povolování a omezování malého podnikání. Uliční výbory na obranu revoluce. Šprýmujeme s naším průvodcem, zda se nebojí, že povinná místní průvodkyně umí česky.

Na druhé straně zdravotnictví, školství, vše zdarma. Spoléhání se na turismus, vývoz cukru, lékařů a učitelů, něco rumu a doutníků. Příroda nezničená továrnami, protože průmysl až na pár výjimek neexistuje, rozestavěná a zakonzervovaná atomová elektrárna.
Ale přátelští usměvaví lidé, pohoda, maňana, na všechno je čas, prostě trochu jiný svět. A obrovská výdrž, kterou zřejmě žádné embargo nezlomí.
Chtěli jsme stihnout vidět Kubu takovou, jaká dlouhá léta je.
A to se podařilo.

Adiós Cuba. Buena suerte. Sbohem a hodně štěstí.
František Jiras